Lukáš Soukal se na Mistrovství Evropy umístil na 16. místě se štafetou 4x100 m.
Česká reprezentační štafeta mužů do 23 let absolvovala v norském Bergenu rozběh v rámci Mistrovství Evropy.
Kluci přijeli na tento šampionát jednoznačně dobře připraveni a v dobré běžecké formě, za což si velkou pochvalu zaslouží všichni osobní trenéři.
Naše škola byla během závodu rozhodně dobře vidět, protože první předávka mezi Mikulášem Mutinským a Lukáš em Soukalem proběhla excelentně až někde kolem 25 metrů a naše ambice na postup hned v úvodu držela v nadějích.
Druhá předávka mezi Lukášem a Jindrou Stibralem byla ukázkou stability a vybroušenosti, protože byla de facto podle kopíráku stejná jako už několikrát v předchozích závodech.
Na třetí předávce jsme se přiblížili k hranici postupu z přímého postupového místa, neboť kluci běželi bok po boku s aktuálně druhým týmem Nizozemska. Nicméně předávka byla silně ovlivněna zřejmě předčasným výběhem Benjamina Jakoba , kterého musel Jindra ještě za běhu zpomalit.
V Bergenu s námi nemohl nakonec štafetovou pouť touto sezónou dokončit Tondy Pařízek , který se dosti nešťastně zranil ještě v ČR na závěrečném kempu na Kladně. I on ale stejně jako další borci, kteří v letošním roce "třiadvacítku" běhali, zaslouží velkou pochvalu, protože všichni společně předvedli svým přístupem, že naše práce má smysl.
Výsledný čas 40,08 s v rozběhu na ME nakonec stačil na 16. místo v tvrdé evropské konkurenci. Současně se domnívám, že naše možnosti byly v bezchybném provedení řádově kolem výkonu 39,5 s, což by za ideální konstelace znamenalo postup na malé Q.
I proto hodnotím naše vystoupení jako úspěšné. Cesta, kterou kluci absolvovali, byla opravdu náročná a museli na ní hodně a hodně makat a pro štafetu investovat mnoho sil. Co se týče Lukyna Soukala z naší tréninkové skupiny, byl jsem za toto ME a jeho prezentaci, chování v průběhu šampionátu, sportovní stránku a jeho připravenost, ale také klidnou hlavu, kterou celý tým tak nějak udržoval v dobré pohodě, velmi spokojený.
Nejvíce viditelným okamžikem, kdy se toto všechno projevilo nejvíce, byl návrat do rozcvičovací haly. V tu chvíli jsem netušil, do jaké atmosféry se vrátím ke štafetě, ale při prvním pohledu na Lukyna mi bylo jasné, že kluci jsou bojovníci a rozhodně se ze závodního oválu nevrátili psychicky na dně. Tyhle malé okamžiky dělají velké sportovce.
Večer po týmové poradě jsem si ještě se všemi kluky sedl, abychom probrali spíše celou sezónu a její průběh. S odstupem od emocí mi tak kluci svými slovy řekli asi to nejpodstatnější, co se v nich snažím budovat. Váží si své i mé práce, respektují soupeře, berou naši práci jako cestu nikoliv cíl. Tohle mě opravdu naplnilo a přesvědčilo dojmem, že to co děláme a jak to děláme, má opravdu smysl.
S ohledem a respektem k času, kterým se na Mistrovství Evropy chlapci kvalifikovali (39,37 s) a jenž je druhým v české historii, s ohledem na borce z našeho týmu, kteří táhli za jeden provaz, i když byli na některých závodech obsazování do B štafet a nakonec nám do Bergenu na dálku fandili, s ohledem na emoce, které k týmu neodmyslitelně patří a které tvoří nedílnou součást kamarádství a někdy třeba i vybouchnou, si vás všech nesmírně vážím.
Klukům přeji, aby si z tohoto šampionátu odvezli jen to dobré a mohli v budoucnu čerpat z cenných zkušeností.
