Junioři závod na MEJ slibně rozběhli, ale nakonec nedokončili
Na Mistrovství Evropy juniorů, jež se koná od 7. do 10.8. ve Finsku v Tampere, předvedla naše štafeta juniorů na 4x100 m výkon, kterým oprávněně koutkem oka pohlížela na kýžený postup do finále.
Týmu chlapců, které trenérsky vedu, však obdobně jako jejich starším kolegům z "třiadvacítek", to však nebylo souzeno, neboť na poslední předávce jsme nezvládli kolík předat a naděje na kvalitní čas a postup mezi nejlepší týmy starého kontinentu se rozplynuly.
I přesto jsem rád, že se naše štafeta na tento šampionát probojovala a kluci tak mohli načerpat mnoho nových zkušeností. V závodě navíc tito borci jasně ukázali, že úsilí, jež jsme do přípravy věnovali, nese své ovoce, protože průběh závodu se až do závěrečné předávky rýsoval až neskutečně dobře.
Lukáš Krbec ustál nervy a start z bloků i svůj samotný úsek velmi dobře rozjel. Na předávce s Mikulášem Kotkem si kluci předali cca na 19 metrech a u Mikiho zde vyšla startovní reakce asi poprvé v letošní sezóně na výbornou. Druhá předávka od Mikuláše na Pepu Simmera katapultovala naši sestavu na průběžnou 2. příčku za vedoucí tým Velké Británie a bylo vidět, že drilová práce zde přinesla svoje ovoce. Filip Vojáček , jenž na tomto mistrovstvi startoval také v individuální stovce, měl zdá se velkou formu. Výběh na Pepu vyšel správně, ale v kontextu Filipovy formy a současně Pepových rychlostně vytrvalostních předpokladů, si zde kluci předávku nedoběhli a tím pádem jsme ve výsledku zaznamenali nedokončený závod.
Zhodnocení, které jsme následně v týmu měli, jsem musel sám za sebe o nějakých 10 minut odkládat, protože emoce, které se ve mě bily, byly opravdu velké. Věděl jsem, že máme sestavu s reálnými ambicemi k postupu, věděl jsem, že do toho dali všichni úplné maximum, věděl jsem, že tým potřebuje v tuhle chvíli maximální oporu. Kluci byli pochopitelně zklamaní, ale nakonec jsme odcházeli se vztyčenými hlavami a zde se naplno ukázalo, že práce ve štafetě není jen o výkonu na dráze, ale také o týmové soudržnosti.
V těchto situacích se snažím být věcný, konstruktivní, abychom za čerstva ujednotili náhled na věci a okolnosti, který je založený na reálných a "tvrdých " faktech. Když mi ale štafetmani na závěr našeho hodnocení poděkovali za to, kolik práce jsme za celý rok udělali a za to, že si nesmírně váží příležitosti, kterou dostali, dojalo mě to. Díky tomu jsem přesvědčený, že naše mise došla do zdárného konce a pro mě je to motivací a zpětnou vazbou, že práce, kterou společně děláme, jde správným směrem a krom sportovních dovedností budujeme i zdravý charakter.
O tom mě přesvědčil lídr týmu Filip Vojáček, který mi po štafetě se slzami v očích řekl, že ho to mrzí zejména kvůli dalším členům štafety. Neskutečně silný moment zejména v kontextu faktu toho, že v individuálním závodě při čtvrtečních rozbězích na 100 m Filip předvedl z mého pohledu svůj nejlepší letošní výkon, ale silný protivítr mu odvál postup do semifinále o jedinou setinu, a tak zažil na tomto mistrovstvi dvojí zklamání.
Na závěr ještě dvojí poděkování a to směrem k osobním trenérům, kteří dokázali nelehkou práci, když přivedli svoje svěřence až k tomuto Mistrovství Evropy v dobré formě. Klobouk dolů trenéři!
Druhé poděkování míří k náhradníkům. Zatímco Martin Dušek strávil naši misi přímo v Tampere a byl všude připraven pro nenadálé situace, Adam Pernica přijal nevděčnou roli necestujícího náhradníka. Ne každý by na to přistoupil a pro mě je to další známkou, že máme opravdu silný tým.
